...Stačí jen zavřít očí a vnímat srdcem... na Blog.cz

Přísný pohled bílé paní noc co noc stráže děsí,

Neklid duše spánek leká,

Touhu svou co nevymřela do snů mezi řádky kreslí,

Vnímá lásku tiše čeká.

Vlasy v uzel stáhnuté,

Maska chladu skrývá cit.

V temné věži srdce zamknuté

Plamen vášně neměl být..

Král Ohně sem zabloudil,

Přenocovat  to si přál,

Kočí koně ustájil,

Pán ruce u krbu si hřál.

Paní hradu ze schodů schází,

Co bude se dít dál?

Netuší, že plamen vzkřísí,

Tajemný pán tam stál.

Hlasem drsným jako skála,

Chce pocestného poslat pryč,

Avšak oněměním nedýchala,

Cítila, že má ten klíč.

Přistoupil k ní znenadání,

Pohled očí spálil mráz,

Snad nebylo to jen zdání,

Tělem jejím proudil třas.

Pohladil ji po vlasech,

Sponka rozepla se najednou,

Ze rtů vyšel tichý vzdech,

Zažehl vášeň nezkrotnou.

V náručí držel paní svou,

Láskou k němu plála,

Plna štěstí...

Hudba touhy všude hrála..

Dnes je to přesně rok. Uplynulo 12 měsíců od doby, kdy jsem seděla v kavárně na roku ulice, popíjela své oblíbené latté a přemítala o
životě. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky a rozhodnout se, co dál. Tady jsem měla klid a uklidňující pocit bezpečí zalil celou mou duši. Otázkou je na jak dlouho. Do doby než se z rádia
stojícího na baru začaly ozývat první tóny té písničky. Klid se kamsi vytratil a pohoda zmizela s ním. Vyhrkly mi slzy a stékali po tvářích až do kafe, který pomalu stydlo. Sakra sakra sakra. Fajn, je na čase si to přiznat, Sáro! Nezvládáš to, stalo se to před měsícem a Ty to pořád nechceš pochopit...

Zas a znova se mi před očima objevil Michalův obrázek. Záblesk toho jak zářil štěstím. Důvodem
k jeho náhlé spokojenosti zcela bez pochyby byla jeho nová sekretářka Alena. Vybavuje se mi jejich láskyplné obětí..U nás v ložnici. Ten hajzl! Vlastně bylo jen otázkou času, kdy se stane právě tohle nebo něco podobného. Proč mě to tak překvapilo? Alena vypadala velmi zachovale, atraktivně, bezstarostně.. Ovšem, to já zcela jistě taky. Život mě vždy bavil a uměla se smát. Ona měla ale jednu velkou výhodu Neseděla na vozíku.
Neměla jsem sílu cokoli podnikat a Michal nejevil zájem o to, abych o něj bojovala. Proč taky. Sbalila jsem si věci,
zavolala si taxíka, klíče mu nechala na kuchyňském stole a zabouchla dveře za 3letým vztahem. Vyjela jsem ven, čekat na taxík, aby mě zavezl do mého bezbariérového bytu
na druhém konci města. Taxík
stále nikde a já jsem začala propadat panice. Co teď? přece nezazvoním na toho zrádce! I když jsem ho chápala víc než bylo nutné. Začalo chumelit a pěkně přituhovat. Měla jsem pocit, že mi slzy přimrznou na obličej.

"Slečno jste v pořádku?,, zeptal se kluk, co právě procházel kolem.

"Ne, vážně nejsem.,,odvětila jsem a začala brečet. Ten z čokoládovýma očima se na mě díval a čekal, až se trochu uklidním.

"Máte auto? Mohl byste mě zavést domů? Ke mně domů, samozřejmě." zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem a odvětil:"Jasně."

Za chvíli už nakládal mě
i můj vozík a vyráželi jsme. Až v autě mi došlo, že jsem se nepředstavila. "Jsem Sára. "pípla jsem potichu. "Dan, těší mě.", odpověděl a nezapomněl se usmát.
Když jsme přijeli na místo, donesl mé věci až do bytu. Poděkovala jsem a myslela jsem si, že tím to skončí.. Omyl. Vtiskl mi do dlaně vizitku se svým číslem.

Tak jsem poznala Dana a od té doby se vídáme.

Dan se stal mým asistentem, mým rádcem, kamarádem, vrbou a mohla bych s výčtem jeho míst v mém životě pokračovat. Čím to? Ano, začali jsme si rozumět. Po oné události v zimě jsem pocítila potřebu vidět ho znovu. Snad proto, že mi svým odvážným pohledem a rošťáckým úsměvem dodal odvahu začít znovu. Byl potěšen, když jsem mu, po dlouhém váhání, zavolala. Zjistili jsme, že nás spojuje opravdu mnoho věcí. Životními story začínaje a stejným vkusem nejen hudebním konče.
Uvědomuji si, že pro mě znamená daleko víc než jsem si vůbec chtěla kdy připustit. Posledních pár týdnů ho vnímám zcela jinak. Každé jeho gesto směřované k mé osobě ve mně vyvolá nepopsatelný pocit jistoty a blaženosti. Ráno co ráno se probouzím s myšlenkou na něj, večer co večer s myšlenkou na vlas stejnou usínám. Ano, miluji ho a toužím po něm.

Bohužel..Bohudík?

Vím, už hodinu jsem měla trávit s ním v kině. Pozval mě. Prý musíme nějak oslavit naše výročí seznámení. Nemám sílu tam jít, nemám sílu bránit se svým citům.. Přece nemohu znovu spadnout do něčeho, co stejně skončí fiaskem. Nikam nejdu.
Na mobilu mám 20 nepřijatých hovorů a stejný počet SMS zpráv s otázkou, kde jsem. Nereaguju a rozbaluju další balíček kapesníků. Škoda, že předevčírem došlo víno, teď by bodlo.

Zvonek.

Hlavou mi proběhne tisíc věcí, které se mohou stát. Ne, pošlu ho pryč.Co taky jiného? Pokud zůstane jen chvilku nevydržím to.

Nejistě otevírám dveře. Za nimi stojí Bledý a k smrti vyděšený Dan. Holka, to jsi přehnala, proběhne mi hlavou.

"Co se stalo Sáro?"

"Nic. Co by."

"Byli jsme snad domluvení, že příjdeš. Nebereš mi telefon, neodpovídáš a teď Tě tu najdu uplakanou."

"To se Ti zdá, Dane.. Pojď dál.."

Stojíme na chodbě a já jsem opět jako omámená.Neskutečně mu to sluší.. Cítím jeho vůni a nemůžu se nadechnout. Je to v háji. Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy.

"Sáro, já...Bál jsem se o Tebe.."

"Já vím, promiň."

Přistupuje ke mě a něžně mě bere do náruče. Ztrácím se v jeho pohledu a ztrácím se sama v sobě. Nevím, co se děje, ale cítím jeho rty na svých. Mezi polibky mi vyznává lásku a já nejsem schopná rozlišit, co je sen a co realita. Prý mě miluje už dlouho, ale bál se mi to říct. Nebráním se jeho dotekům. blízkost vnímám každým kouskem svého těla. Toužím po něm víc než kdykoli předtím a přestávám přemýšlet..

Netuším, jak tohle skončí, ale naše láska není zakázaná..

Možná chci čarovat

Z nebe vzít hvězdu

Do oblak promlouvat

Najít správnou cestu

Do duše anděla

Hvězdou srdce rozzářit

Čarodějka zůstala bdělá

Světlem rány zahojit

Stíny kreslím po stěnách

Ohněm spálíš její strach

Vítr šumí v korunách

Slzy změnily se v prach.

Každá malá holčička má nějaké velké přání...Eliška si přeje panenku, která bude vypadat jako živá. Bude ji vozit v kočárku a říkat ji, že je její malá princezna a má ji nesmírně ráda..Stejné tužby mají tisíce holčiček po celém světě..  Já snila o andílkovi.. Vyrústala jsem ve světě vykresleném pohádkou. Usínala jsem s vílou vedle postele a probouzela se s vědomím, že se zase vrátí a budeme pokračovat ve vyprávění tajemného příběhu o krásném andílkovi.

Vím, že vílou mého dětství bezpodmínečně byla maminka.A jsem ji za to moc vděčná. Nikdy jsem nepátrala potom, proč to tak bylo a proč chtěla rozvíjet mou fantazii tak, že jsem z toho kolikrát byla pěkně mimo. Zřejmě mi tím dávala pocit, že v pohádkovém světě se mi nic nestane a můžu dýchat tak volně jak jen budu chtít. Ano je to tak. Potřebovala posunout moje myšlení dopředu, protože se bála. Bála se o moji budoucnost. Upnula se ke snu mít doma krásnou inteligentní holčičku a vždycky se společně s tatínkem snažili o to abych svou nemoc vnímala co nejméně. Ne vždy se jim to dařilo , rodiče jsou takoví.. Dali mi ale to nejcenější. Ukázali mi, jak věřit svým snům.. Čím jsem byla starší, tím častěji na mě doléhali náznaky kruté reality. Nejednou mě mrzelo, že nejsem dítětem a neposlouchám fantastické příběhy.

Díky zkušenostem, které se s přibývajícími léty valily jako lavina, se mi nepovedlo udržet si své sny v takové rovině, abych jim mohla i nadále důvěřovat. Roztříštily se na prach čehosi co jsem opravdu nechtěla pojmenovávat. Přestala jsem zasněně sedět u okna a čekat na zázrak.. Přestala jsem dělat spoustu věcí. Okolnosti mě donutily hrát svůj vlastní život. Všechno se zdálo tak v pořádku. Konečně jsem byla ta realistická, moderní slečna, která se smířila s tím, že přestala snít.

Bude mi dvacet a uvědomuju si, co od života chci. Proč? Protože si někdo všiml mých snů a probouzí je zpátky k životu. Není to anděl, ale chová se tak. A to co mi nabídl se neodmítá... Zase dýchám. Jinak než kdykoli předtím.. Mám víc než  jsem si přála. Jistotu že, pokud zase někdy spadnu, jeho odvaha mi pomůže se zvednout. Jsme tady jen jednou a měli bychom si to uvědomit.. Tuším, že to bude dlouhá cesta, ale těším se, protože největší výhrou v životě je žít svůj sen. Získala jsem něco, co dokáže pochopit jen málokdo a vím, že jsem tu pro svého andílka..a vždycky budu. Rozzářil mi mou hvězdu a to se počítá... :)

Netuším, co se děje. Opravdu nechápu stav mého  rozpoložení. Přitom včera večer jsem se skvěle bavila. Byla jsem posedět s kamarády z tábora v místní restauraci. Vedle v sále se konalo zahájení Tanečních večerů pro náctileté. Účastnila se i moje sestřenka. Dala si záležet při výběru šatů a líčení, vypadá to, že si své taneční bude užívat. Doufám, že se na ni příští týden půjdu podívat.. Tentokrát jsem nebyla vhodně oblečena.. Všichni rodinní příslušníci, kamarádi a známý mladých tanečníků vypadali jako z pohádky.. Najednou jsem měla v krku knedlík..a v očích divný tlak čehosi.. Asi proto, že jsem o své taneční přišla a nikdy si neobuju střevíčky.. Téměř ve 20ti letech takhle blbu..Achjo.. Bylo krásné vidět Lucku s Petrem  spolu. Každého jsem měla z jedné strany, ale ti dva se stejně drželi za ruce - přes stůl. Krásně zamilovaní a šťastní... Přeji jim to a moc. Ne vždy je zamilovanost šťastná.. Je mi smutno a neskutečně toužím po obětí, takže jdu radši hodně rychle zaměstnat mozek něčím "smysluplnějším". a snad mi odpoledne či večer napíše Andy, můj anglický kamarád. Vždy mi zvedne náladu.. A nebo by mohl zazvonit telefon. Ne z Anglie...

Miluji bouřky, někdy nahání strach, ale na nic si nehrají.. Představují samy sebe, své skutečné vlastnosti a skutečnou podobu. Často mohou vykreslovat pocity lidí, postaviček.. pokaždé ve mně bouřka uvolní jakékoli napětí. Bojím se jen pokud jsem sama a vím, že nepříjde někdo kdo mě sevře v náručí a bude se z okna dívat se mnou...

Bouřka je odjakživa, alespoň pro mě, symbol magie a pravdy.. Jsem divná? Ne, jen ji mám ráda.

Končí nám léto.. Naposledy jsem tu chrlila písmenka někdy v dubnu. Uteklo to rychle. Ne že bych od dubna neměla o čem psát, ale nebyl čas ani nálada. Květen se táhl ve znamení hektické atmosféry ve škole. Mnohdy se mi učitelé zdáli více nervní nežli my, studenti. Není divu. Myslím si, že  zcela nadlidský výkon, snažit se 10 měsíců o to dostat do mnohdy dutých hlav náctiletých alespoň NĚCO. :-) Se svými vlastními výsledky jsem spokojená. Červen se velmi vydařil. Školní rok jsem ukončila 14.6. a 21. 6. jsem dfrčela směr Janské Lázně..

Čekal mě měsíc v lázeňském prostředí, dá se říct že více než pestrý.Bohužel i bohudík. Čas od času věci a události okolo nich naberou poněkud jiných rozměrů než chceme a pak se nestačíme divit. Znáte to taky, ne? Šlápla jsem vedle a začínám nabývat dojmu, že to nebylo jen škobrtnutí, ale hluboká propast. Nemám vnitřní sílu na to, rozebírat to detajlněji. Snad jen podotknu, že chybami se člověk učí. Přesto všechno jsem díky jiným lidem a hlavně díky Človíčkovi prožila krásné léto. To že se neobešlo bez slz a zklamaní mě moc mrzí, kdybych jen trochu mohla, vrátím to. Každopádně Tobě i jiným děkuji. Mám Vás ráda.

V srpnu jsem nějaký čas strávila doma, potřebovala jsem si v hlavě srovnat, co se vlastně stalo. Poučila jsem se víc, než bylo nutné. Poté jsem odjela na naprosto špičkový letní tábor. Děcka, byla to bomba! Kdo neví, nepochopí.

Léto končí a nastupuje krutá realita. Maturitní ročník klepe na dvěře. Čeká mě rok, učení, stresu, spousty snědené čokolády a  brambůrků, zařizovaní kolem přijímacích zkoušek na vysokou a tak podobně. Stůjte při mně všichni Svatí.. :-)

Dlouho jsem nic nenapsala.. Nebyl čas, necítila jsem, že bych psát měla. Ležím v posteli s počítačem na nohách, venku prrší, burácí hrom a problikávají blesky. Docela výstižné počasí pro můj nynější stav..duševní stav zatím ještě. Mám bouřku ve své duši... V myšlenkách. Asi ani nevím nad čím přesně přemýšlím.. Jedna myšlenka se valí přes druhou a neumím to zpracovat, přinejmenším ne nijak rozumně. Rozumně. Co si pod tímto slovem přesně představit? Jak se vlastně chová rozumný člověk? Chápe všechno, tak jak je, nepere se s ničím a umí věci, které ho bolí hodit jen tak za hlavu, protože je stejně mít nemůže? V tom případě nepatřím mezi rozumné jedince a vůbec se za to nestydím. Dost často slýchávám, že bych měla být rozumná, ať už seto týče čehokoli. Kupodivu mi to říkají lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Čekala bych podporu, pochopení, povzbuzení. Nic takového se nedostavuje a mě to moc mrzí. Ale jsme jen lidi a tak to vždycky bude..

Snažím se konat tak, jak to cítím uvnitř, jinak to ani nejde...  Buďte rozumní do té míry jak Vy sami chcete. Okolí Vám může říkat spoustu věcí a s železnou pravidelností a oblibou někteří jedici rádi poučují, moralizují a vyzdvihují Vaše chyby.Často poukazují na situace, kdy jste se (ovšem podle nich) nezachovali správně.. Zapomínají ale na jednu důležitou věc.. Sice se vyskytují, ať už právem nebo neprávem, ve Vašem životě,ale v žádném případě ho nežijí za Vás. Každý tu jsme sám za sebe..

Čím dál častěji přemýšlím nad tím, jak se mi žije..I když jsem na vozíku, snažím se žít tak, abych byla spokojená sama se sebou. Jsem tu sama za sebe..

Definice slova ROZUMNÝ neexistuje..a je to tak dobře..¨

Venku zase začalo pršet. Zrovna dnes. Třeba mi z nebe prší štěstí.. Kéž by.. Jsem rozechvělá už od rána a nemůžu se vůbec na nic soustředit. Chtělo by to alespoň trochu klidu, nebo tam ani nedojdu a budu mít výčitky hodně dlouho. Přece to musím ještě zkusit, dát mu šanci...

Když jsem ho minulý týden nečekaně potkala na ulici, stěží jsem odpověděla na pozdrav. Ty oči.. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází a zdálo se, že každý půjdeme svou cestou...

Opět. Když jsme se míjeli, téměř neznatelně se dotkl mého ramene. Neznatelně, ale já jsem se nemohla nadechnout. V duchu jsem počítala do deseti a chtěla odejít. Znenadání mě pohladil prstem po tváři, zachvěla jsem se a on mě přinutil zvednout hlavu. Cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy.Ty jeho mě pozorovaly Hladily mě a rty se pousmály nevinným úsměvem a možná chtěly líbat. Možná jsem si to přála.. Zašeptal:"Jsi pořád stejně krásná.." Ucítila jsem jeho dech na své tváří a to mi vzalo poslední zbytky sil na to, abych reagovala přinejmenším trochu rozumně. Jde to vůbec..?

Mlčeli jsme a usilovně se snažili číst jeden druhému myšlenky. Najednou se rozloučil a rychlým krokem se mi vzdaloval. Stála jsem tam, u pouliční lampy, její světlo dopadalo na můj obličej a na něm se lesky slzy hořkosti a zklamání..

Procházela jsem se nočním městem, bylo mi jedno kam jdu. Potřebovala jsem dýchat. Nakonec jsem došla domů, hrozně se mi chtělo spát, ale nepodařilo se mi usnout..

A teď? Chci se jít podívat na naše místo. Určitě tam bude. Věřím tomu, protože tomu věřit potřebuji. Nejsem si jistá, zda to má nějaký smysl, ale jedno vím. Včera jsem viděla v jeho očích něco..zvláštního..Je to tak dávno..Nebo si to jen namlouvám?Musím tam jít..

Ta cesta je nekonečná, už jsem úplně promáčená. Nadávám si.. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že v dešti bude sedět v parku? I když co když přece.. Když jsem došla na místo, chtělo se mi brečet vzteky. Nebyl tam. Sedla jsem si do trávy a nechala stékat kapky deště.. Nebo to byly zase slzy. Najednou jsem v dálce zahlédla postavu..To není možné.. Je to on. Přibližoval se loudavým krokem. Ještě si mě nevšiml. Po chvíli se rozeběhl směrem ke mně.. Srdce se mi na okamžik zastavilo.. "Co tu děláš?"zeptal se, ale v jeho pohledu bylo daleko víc otazníků. "Čekám na Tebe" tiše jsem odpověděla. "Doufal jsem, že přijdeš.. Miláčku, já..." "Ano??"vyhrkla jsem s nadějí v hlase.. "Včera.. když jsem Tě uviděl.. Vím..." Jeho oči prozrazovaly víc než byl schopen říct. Pomalu ke mě přistoupil, zvedl mě z trávy a sevřel v náručí.. Třásla jsem se. Našel mé rty a zřejmě mu nevadilo, že chutnaly slaně. Stáli jsme tam v objetí..a pršelo nám štěstí..

Na stole mám tulipány, které jsem dostala od Lenči. Kousek dál stojí další kytička, kterou jsem dostala od naší party HIC na včerejší maalé velké oslavě mých narozenin. Holky mi věnovaly netradiční dárek. Výlet dle vlastního výběru. Zavítáme do Olomouce. Musím si prohlédnout město, kam chci příští rok přesídlit. Už se těším. Probraly jsme všechno možné i nemožné, daly si večeři, něco popily.. Bylo to fajn.

Venku je krásně. Konečně svítí sluníčko a zdá se, že mě dobýjí energií. Přijemným společníkem je mi jako vždy hudba. Tentokrát v podobě heavy metalové kapely Edguy. Jsou prostě dobří. Má závislost na hudbě se nezapře. :-)

Dnes mě čeká dost práce. Musím udělat pár nezbytností do školy, chci si projít některá frázová slovesa a zbytek odpoledne se budu psychicky připravovat na večerní doučování z matematiky. Už je to vážně nutnost. Až se projeví moje absolutní neznalost, budu zřejmě poněkud nervózní. S kombinatorikou kamarádka nejsem.. Uvidíme..

Jaru, hudbě a matematice, zdar! :-)